THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se při své první návštěvě nově otevřené žižkovské Neosféry nechal poslechem mně do té doby neznámého (a dnes již zaniklého) projektu SUNDOWN přesvědčit k zakoupení jejich cd „Design 19“, odcházel jsem s dobrým pocitem, že si domu odnáším velmi povedenou a do jisté míry možná i těžko sehnatelnou nahrávku.
O celém projektu SUNDOWN toho stále vím velmi málo. Z přiloženého bookletu jsem se však dozvěděl, že se jedná o skladatelské dílo Johnnyho Hagela (ex-TIAMAT) starajícího se zde kromě baskytary také o klávesy a samply. Hagelovi na desce sekundují Mathias Lodmalm (zpěv, kytary a klávesové dodělávky) a Christian Silver (bicí). Členem kapely je (v tomto případě by se možná hodilo říci spíše „byl“) také Andreas Johansson, ale ten se na nahrávání tohoto alba z roku 1997 nepodílel.
Jak již nástrojové složení může napovědět, jedná se v případě SUNDOWN o metal zaměřený především na atmosféru. Měl-li bych být konkrétnější, označil bych tuto hudbu za na gotickém podkladu postavený doom-metal. Od první skladby „Aluminum“ až do poslední „112/ghost In The Machine“ nás celou deskou provází atmosféra lehce zadumaná a mírně posmutnělá, povětšinou však přednesená se sympatickou lehkostí, po hudební stránce doprovozenou výrazným nápadem a melodií.
Za velký nedostatek tohoto díla bych označil jeho poměrně rychlou oposlouchatelnost pramenící z jisté monotónnosti. Skladby jako „19“, „Synergy“, „Don’t Like To Live Today“ či „Emotional“ sice nepostrádají potřebný ústřední motiv, který se rychle vryje do mysli, poměrně brzy však omrzí. Nejenže píseň samotná je vždy postavena pouze na tom jednom nosném nápadu, jejich povaha je navíc ve většině skladeb podobná.
Mám-li zhodnotit „Design 19“ jako celek, musím říct, že posluchače v žádném případě neurazí a zejména při prvních posleších ho i pobaví svým odlehčeným přístupem k melancholické hudbě. Nejsem si však jist, jestli se s odstupem času bude zrovna k tomuto albu s nostalgií vracet.
Mathias Lodmalm
- zpěv, kytara, klávesy
Andreas Johansson
- kytara
Johny Hagel
- basa, klávesy, samply
Christian Silver
- bicí
1. Aluminum
2. 19
3. Judgement Ground
4. Voyager
5. Synergy
6. As Time Burns
7. Don’t Like To Live Today
8. Slither
9. Emotional
10. 112/Ghost In The Machine
Glimmer (1999)
Design 19 (1997)
Vydáno: 1997
Vydavatel: Century Media
Produkce: SUNDOWN
Studio: Studiomega
SUNDOWN jsem poznal v pražském klubu Belmondo, když předskakovali PARADISE LOST a tahle kapela si mé tehdy ještě teenagerské metalové srdce naprosto získala svojí jednoduchou melodičností, příjemnou melancholií a stylovostí, která neurážela. Materiál z "Design 19" sice podléhal rychlému opotřebení, ale dodnes si ho s chutí sem tam pustím jako zástupce toho životnějšího z tehdejší gothic metalové scény. Osobně považuji jejich druhý kotouč "Glimmer" s přesahem k elektro-metalové moderně za vydařenější.
Tohle album je zkrátka klasika...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.